FOnline Book – Ochutnávka nikdy nedokončené povídky

Tato povídka je inspirována mou kdysi velmi oblíbenou hrou FOnline. Začal jsem ji psát přibližně v roce 2012 a původně byla její část zveřejněna na dřívější verzi webu www.powerack.cz. Po velmi dlouhé době jsem se k tomuto dílu před pár měsíci vrátil, abych jej lehce rozšířil.  Přesto však povídka nemá stále žádný konec. Ale nebojte se, pracuji na tom, aby jej jednou měla 😉

 

Za chyby a nespisovné či vulgární výrazy se předem omlouvám všem lingvistům a rejpalům. Veškerou (rozumnou) kritiku v komentářích uvítám. 

Povídku je zakázáno publikovat jinde, než na těchto stránkách bez souhlasu autora! 

Pokud se vám povídka líbí, nekopírujte ji ze stránek, ale raději ji sdílejte! Odkazy pro sdílení na sociálních sítích naleznete vždy pod článkem.

 

 

Probuzení. 

Pomalu vstávám. Probudil jsem se v nějakém stanu. Mám výpadek paměti a nevím, kde jsem a jak jsem se sem dostal. Venku před stanem slyším nějaký pohyb. Jasně, to mě mohlo napadnout, že tady nebudu sám. Došourám se k východu ze stanu a promluví na mě svalnatý čtyřicátník v koženém brnění. Kdo to sakra je? Než se pořádně rozkoukám, promluví na mě hrubým hlasem. 

„Ahoj, jsem Kenny. Našel jsem tě tady nedaleko, když jsem byl kontrolovat stádo.“ 

Nic si nepamatuju, dokonce ani své jméno„, odpovídám. Svůj hlas nepoznávám. Přijde mi cizí. Snad si vzpomenu, kdo jsem a co jsem tam dělal.
„Chlape, pokud chceš přežít, musíš se naučit pár základních věcí. Najdi si nějakej pazourek, všude se tu povalujou. Zastrč ho do nějakýho klacku a přines mi to ukázat.“ 

Po půlhodině hledání ostrýho šutru, jak mi to říkal? Pazourku? Jo, to bude vono. Pár jsem jich našel. Dokonce jsem našel i dobrej klacek, ke kterýmu jsem ho kouskem nalezenýho provázku připevnil. Ukázal jsem svůj výtvor Kennymu. Ten si jen odkašlal a povídá: 

„No, vidím, že jsi našel celkem pěkný kousky materiálu. Všude se toho tady od velkýho třesku číslo dvě válí spousta. Dokonce můžeš najít i celkem slušný a drahý zboží. Takže teď zase zvedni zadek a přines mi pár kusů dřeva na oheň, ať nám to tu nevyhasne.“ 

Dobrá, tak tedy dřevo. Doufám, že si pak nenavymýšlí něco dalšího. Beru si svůj pečlivě vyrobený nástroj a koukám kolem. Spousta parodií na stromy, to bude hračka. Jak jsem se mýlil. Dřevo těchhle stromků, které se jako zázrakem dokázaly uživit uprostřed pouště, je velmi tvrdé. Hned po poražení menšího stromku jsem o svůj pracně vyrobený nástroj přišel. Prostě se mi rozpadl v ruce. No co, aspoň, že je čím topit. Donesu tedy Kennymu dřevo. Pochválil mě a po chvilce sezení u ohně a klábosení se mě zeptá, jak mi to jde s pěstním soubojem, že by pro mě měl práci. Povídám, že ránu dát umím, ale že to nestojí za moc. 

„Chlape, měl bych pro tebe další prácičku. Nic extra složitýho a ty vypadáš, že bys to mohl zvládnout. Tedy, pokud se umíš pořádně ohánět.“ 

S těma slovama mi strčil do rukou krumpáč a pokračuje: 

„Tady z  jeskyně lezou malý škorpioni. Nejsou nijak silný a jedna dvě rány je pošlou do věčnejch lovišť. Ohrožujou moje stádo a sám na ně nestačím. Když tam vlítneš a pomlátíš je, máš to u mě a třeba zjistíme, jak je to s tebou dál, když si nic nepamatuješ.“ 

Jasně, další práce. Ale abych se o sobě něco dozvěděl, klidně to tam risknu. Jdu tedy do jeskyně. Ozývají se z ní nepříliš pěkné zvuky. Cvakání klepet o sebe mi nahání hrůzu a po zádech mi stéká studený pot. Ještěže se mám čím ohnat. Ten krumpáč je celkem kvalitní. Pomalu postupuju a jakmile zahlídnu prvního škorpiona, musím se vyhýbat jeho vymrštěnému ocasu. „Kurva“, ulevím si a fláknu ho krumpáčem po palici. Tohle fakt nebylo dobrý, musím jít potišejc. Kousek dál vidím mrtvolu. Tenhle asi neměl tolik štěstí, jako já. Prohledávám ho a zjišťuju, že má u sebe nějaký lahvičky s čímsi plovoucím v odporné kapalině. Vzpomínám si, že je to protijed. Jasně, tak to už asi nedokázal použít. Jeho smůla. Koukám dál a opodál se válí podobný nástroj, který jsem před pár hodinami sám vyrobil. Takže asi nejsem první, kdo měl do  jeskyně jít. Beru tedy i nástroj a jdu dál. Krumpáč je sice kus železa na pěkně tvrdým klacku, ale s tímhle se budu ohánět zaručeně líp. Potkávám dalšího škorpiona. Naštěstí je otočenej pěkně ocasem ke mně a tak si nevšiml, jak se k němu blížím. Rána, kterou dostal, mu prorazila krunýř. Ven se vyhrnuly vnitřnosti a škorpík se svíjel v bolesti. Druhou ranou jsem ukončil jeho mizernej život. Dobrej masakr. Tohle se mi začíná líbit. Dorazil jsem na konec chodby a proti mně monstrum. Takovýho sráče bych vám nepřál potkat. Na dýlku skoro dva a půl metru a hoduje na zbytcích dalšího smolaře. Tak fajn, taky mu fláknu a doufám, že nebude moc rychlej. 

Tady bych svoje vyprávění měl asi useknout, protože všechno, co se pak dělo, bylo šílený. Než jsem se vůbec dostal od myšlenky k činu, tak si mě ten parchant všimnul a rozeběhl se na mě. Což vo to, nohy mám rychlý, ale z  vobludy sem si málem nadělal do gatí a k tomu jsem tam stál jak přimrzlej. Když byl ode mě asi metr daleko, napřáhl jsem se nástrojem, kterej jsem našel u  první teď už mrtvoly, a fláknul jsem toho zmetka přes záda. Jaký bylo moje překvapení, když se mu do krunýře zasekl jen kousek šutráku a zbytek se mi, jako minule při kácení stromku, rozsypal. Hajzl mě málem švihnul do nohy. Ucuknul jsem jen tak tak a dal se na útěk. Za běhu jsem tasil krumpáč a proklínal atomovky, který způsobily druhej velkej třesk. Další šok následoval, když jsem zjistil, že už je ten šmejd zase jen pár kroků za mnou. Asi mi to nikdo nebude věřit, ale jak jsem se lekl, vší silou jsem po tom zmetkovi krumpáč hodil. Ten se mu zasekl do zad vedle první ranky a škorpík měl po ptákách. Tedy spíš po svačince, kterou jsem měl bejt já. Asi deset minut sebou mlátil na zemi, a když jsem si myslel, že už je fakt tuhej, ještě jsem si zvesela kopnul do jeho palice. Co dál? Koukám pořádně na škorpa a říkám si, co když mi Kenny nebude věřit, že jsem tu potvoru zabil? Vytahuju krumpáč z jeho zad a přesekávám mu klepeta. Krásně to křuplo. Beru klepeta a jdu se podívat, co zbylo z toho smolaře, kterej tomu velkýmu bastardovi posloužil jako oběd. Kupodivu jsem na něm našel celkem zachovalou koženou bundu. Tomu už stejně neposlouží a já jí užiju. Tvrdá kůže sice není kdovíjaká ochrana před kulkama a brokama, ale co. Určitě to bude lepší, než tu chodit v triku. Lezu ven z jeskyně a koukám, jak se na mně Kenny usmívá. 

„Tak co? Dal si jim co proto?“
„Ale jo, jen jsem nečekal, že tam na mě vybafne taková obluda. Ti malí byli celkem o pohodě, ale tamta svině měla přes dva a půl metru. Něco ti z ní nesu.“
Hmm, dobrá práce, chlape. Z klepet je dobrý maso. Posaď se a já to vopeču.“ 

Po dvou hodinách, kdy jsme byli najedení a vypovídaní, mi Kenny navrhnul, že mi dá do pípala (to je takovej malej počítač, co se nosí na zápěstí) lokaci místa, kde mě našel. Souhlasil jsem. Nic jinýho mi ani nezbejvalo, když se na to tak kouknu zpětně. Žádná další lokace, kromě Kennyho stanu a místa, odkud mě přitáhl, tam totiž nebyla. 

„Dobrá, porozhlídnu se tam. Měj se.“ 

Odešel jsem. Pustina je nemilosrdná. Přežijou v ní jen ti nejsilnější a nejbohatší. No prostě ti hajzlové, co žijou na úkor druhejch. Málem jsem se s jednou takovou bandou srazil. Naštěstí si mě nevšimli. Schovanej za šutrem jsem sledoval, jak odcházejí na jih. Dobře že tak, nerad bych chytnul kulku pro nic. Došel jsem na Kennym označené místo a hned mě do nosu praštil šílenej zápach hnijícího masa. Po chvíli jsem zjistil proč. Všude bylo spoustu těl lidí a brahmín. Takovej masakr. Tohle musel udělat někdo hodně dobře vyzbrojenej. U mrtvol jsem našel jen pár zbraní bez nábojů. Všechno jsem pobral a chystal se odejít. Pak mě napadlo podívat se ještě kousek od místa, kde jsem vstoupil. Byl tam mrtvý chlap. Jediný, co měl, byl holodisk. Jo, tak se ta věcička jmenuje, vzpomínám si. To bude asi něco důležitýho, ukážu to Kennymu. Sebral jsem se a šel zpátky k jeho stanu. Tentokrát už jsem měl víc štěstí a nepotkal jsem ani nohu. 

„Tak sem zpátky, Kenny. Na tom místě, kam jsi mě poslal, jsem objevil spoustu mrtvol. Asi to byla nějaká karavana a přepadli ji nájezdníci.“
„Takže všichni jsou mrtví? To je mi líto. Našel jsi nějakou stopu?“
„Jo, našel jsem tuhle věc“, povídám a podávám mu holodisk.
„S tímhle ti asi moc nepomůžu. Ukaž mi pípala, nahraju ti tam jeho obsah a můžeš se pokusit to dešifrovat s pomocí chytráků ve Vault City.“
Vault City? Co je to, kurva, zač?“
„Město na severu. Hele, já si musím něco zařídit. Stan je ti zatím k dispozici, kdybys potřeboval.“ 

Odešel. Já jsem ho chvíli sledoval a pak jsem se jal prozkoumávat nalezený zbraně. Nic moc to nebylo. Trubková puška, asi podomácku vyrobená, a starej zrezivělej mauser. Ani do jednoho jsem neměl střelivo a tak jsem všechno nechal ve stanu a taky odešel. 

 

Junktown poprvé 

Viděli jste někdy vrakoviště? Tak mi totiž připadla hradba ze všech možnejch předválečnejch aut a podobnýho haraburdí, když jsem ji zahlídl. Junktown, jak mu říkají všichni, kdo ho znají, bylo první městečko, na který jsem narazil. No, abych řekl pravdu, tak to bylo spíš smetiště, ve kterým je pár baráků a kasino. Jelikož u sebe nemám víc, než svý hadry a tu koženou bundu, co jsem našel u mrtvoly v jeskyni, hned se ptám stráží u vchodu na práci. Prej by pro mě něco mohli mít v dílně, anebo taky můžu jít uklízet brahmí sračky do ohrady. Jelikož nejsem moc technickej typ a nechci se zdržovat, mířím si to k týpkovi u ohrady. Povídá, že když uklidím celou ohradu, zaplatí mi dvě stě víček. No co, tahle práce sice smrdí, ale zase za ni jsou celkem slušný prachy. Tedy aspoň na jídlo, pití a něco málo nábojů do toho zrezlýho mausera, co mám ve stanu u Kennyho. Vyfasuju lopatu a po dvou hodinách celkem hustý dřiny (ty krávy serou nějak moc) mám hotovo a jdu si k chlápkovi pro vejplatu. Pochválí mě a vysází mi do ruky dvě stě padesát zátek. Ta pajska že je za rychlost a taky za to, že sem vydržel. Pár lidí mu prej už uteklo, když cejtili ten puch. No fialky to nejsou, to je fakt, ale jako tvrďáka mě přece jen tak něco neporazí. I když ty hnijící mrtvoly… No, radši tu myšlenku rychle zaháním, poděkuju a poptám se na obchod. Prej ho vedl nějakej Killian, starosta Junktownu. Loučím se a jdu daným směrem. Za dvě stě zátek jsem nakoupil nějaký to pivko, padesát nábojů do mausera, čistící sadu, pár kusů sušenýho masa a báglík, abych to netahal v ruce. Ještě se poptám na okolní města, tedy jestli tu nějaký jsou, a dostávám informaci o nějakým Hubu. Tak poděkuju, rozloučím se a vracím se do stanu. Kenny stále nikde, asi šel někam dál. Čistím mausera a zjišťuju, proč nefungoval. V hlavni se vzpříčila kulka. To je nějaký divný, říkám si. Někdo musel mít sakra smůlu. Vyšťoural jsem ji klacíkem, pořádně jsem hlaveň pročistil a promazal (vy úchyláci!) a po svačince odcházel směrem do Hubu. Sakra jak mně se zvedl z toho teplýho piva kýbl! 

 

Hub poprvé 

Už zdálky jsem viděl celkem udržovaný baráky ze dřeva. Tady se tomu asi dost věnujou. První, co mě praštilo do nosu, byl opět smrad brahmín. Ty dvouhlavý krávy fakt nějak moc serou. Přitom toho snad tolik ani nesežerou. Navíc to tu vypadá, že se tu schází daleko víc lidí, než v Junktownu. Zastavím se u jednoho týpka stojícího u vozejku naloženýho bednama a bedýnkama a ptám se na práci. Prej bych mohl jet s karavanou a cena, kterou by mi vyplatili, by se odvíjela od vzdálenosti. Když s nima půjdu do NCR (fakt se to tam tak jmenuje), dostanu osm set zátek za cestu tam, do Vault City by to bylo už za pěkný dva tisíce, což mě lákalo. Jenže na cestu do Vault City jsem neměl dostatečnou výbavu. Anebo jsem se mu na tak dlouhou cestu prostě nezdál. I to je možný. Zatím jsem se teda rozloučil a šel po hlavní ulici skoro až na druhej konec města. No, jestli mělo dva kilometry na dýlku, tak je to moc. Došel jsem k nějakýmu stánku a za ním stál týpek, kterej mi nabídl leguána na klacku za patnáct zátek a nějakou limonádu za pětku. Celkem jsem si pochutnal a ta limonáda byla taky dobrá. Nakoupil jsem si ještě dvě a poptal se po práci. Prej že když šerifovi něco donesu, nebudu škodnej. Podal mi pytlík. Vzal jsem to a donesl šerifovi. Ten poděkoval a vzkázal Bobovi, jak se ten týpek u stánku jmenoval, že příště ať přijde osobně. Asi nějaký daně, nebo co. Vrátil jsem se k Bobovi a ten mi přidal ještě jednoho leguána a jednu tu limču. Hned na to přišla další nabídka na práci. Že prej potřebuje nějaký ovoce. Kde tady, sakra, seženu ovoce? Povídá, že v poušti jsou občas stromy, ze kterejch sem tam spadne pár kusů nějakýho jablka, nebo co to je, a že z toho on dělá ty limonády. Když mu donesu deset kousků, že mu to bude stačit. Práci přijímám a vzhledem k tomu, že ven z města to není daleko, odcházím do pouště. 

 

Poušť poprvé 

Štěstí, že jsem byl vyzbrojenej tím mauserem. Smůla pro zmutovaný mravence velký jako člověk. Po půl kilometru jsem našel zbořeniště. Hned jsem se jal prohledávat zbytky předválečnýho světa a našel jsem pár užitečnejch věcí, který by se daly prodat. V koši jsem našel papírky. Ani nevím, k čemu mi můžou bejt, ale i tak je schovávám. O kus dál jsem našel nějaký trubky. Ty rovný jsem si odnesl. Co mě ale překvapilo, byl vrak auta. Vypadal celkem slušně a až na propíchaný gumy nepoškozeně. Teda když si odmyslíte tu všudypřítomnou rez. S tímhle nikam neodjedu. Ani to neumím, ale i tak ho prohledávám a nacházím jakýsi zelený destičky se spoustou drátků a podobnejch blbin. Jak říkám, technickej typ nejsem, takže nevím, co to je, ale i tak je beru s sebou. Je to lehký a skladný. Našel jsem taky pár zachovalejch kovovejch součástí. Ty už se sice pronesou, ale něco by z toho kápnout mohlo. Otáčím se, že už půjdu dál, a najednou se málem srážím s dvoumetrovým mravencem. Ihned beru do ruky mausera a než se ke mně přiblíží, aby mě nepříjemně kousnul, proháním mu kulku hlavou. Mravenec chcípnul, ale pak jsem si uvědomil, že to nebyl nejlepší nápad. Za chvilku slyším šoupání po zemi a ke mně se přibližujou další dva tihle zmutovaní hmyzáci. To to pěkně začíná. Oba jsem je jen se štěstím sundal. Musel jsem do nich vysypat zbytek zásobníku. Kdybych toho posledního nepřišpendlil poslední kulkou k zemi, mohl jsem mít hodně nepříjemnejch kousanců, pokud bych tu vůbec byl. Podělanej den. Přebíjím mausera a s pocitem ohrožení na každým kroku se co nejrychlejš vydávám co nejdál od toho místa. Zatím jsem nenašel ani jedno to „jabko„, co po mně chtěl Bob. Naštěstí o kilometr dál nacházím spoustu stromů. Bylo pod nima asi dvacet těch „jablek“, tak jsem je posbíral a vyrazil zpět do Hubu. Naštěstí jsem na nikoho a na žádný další potvory nenarazil, takže za hodinku jsem byl zpátky u Boba. 

 

Hub podruhé 

Bob mi předal stovku zátek a dal mi dvě limonády a jednoho leguána. Už jim začínám přicházet na chuť. Teď, když mám bouchačku, náboje a lepší náladu, vydal jsem se zpět ke stanovišti karavan. Cestou jsem narazil na obchod s knihama, tak jsem do něj zběžně nakouknul. Za stovku jsem si nakoupil příručku pro přežití v pustině. Sotva jsem jí přečetl, hodně věcí mi došlo. Teď už vím, jak si obstarat vodu z kaktusů a z čeho si vyrobím léčivý prášek. Jasně, zdá se, že to není nic moc, ale víc jsem z příručky nevyčetl. Asi to bude tím, že nejsem zrovna nejchytřejší. No co, jdeme dál. Cesta ke stanovišti karavan na severu města je celkem krátká a za deset minut jsem tam. Ptám se chlápka, se kterýjsem mluvil už dřív a dohodnul jsem se s ním na cestě s karavanou do NCR. Hroznej název. Prej tomu kdysi říkali „Shady Sands“. Tomu bych věřil spíš, než nějaký zkratce. Takže jsme byli dohodnutý na příští den ráno. Vyrazil jsem teda zpátky ke Kennyho stanu. Není to nijak extra daleko, sotva pár kiláků. Nechtělo se mi utrácet zátky za pokoj v nějakým hotelu, nebo tady někoho otravovat.  

 

Stan 

Jako obvykle. No tak obvyklý to není, protože se sem vracím teprve podruhýKenny samozřejmě nikde. Už mi to ani nepřijde divný. Vyskládal jsem si nějaký věci z batohu a nechal jsem pro Kennyho limču, dvě pivka a leguána. Já si koupím dalšího a nemyslím si, že mi bude chybět. Kenny snad bude rád, až se vrátí. Pokud vůbec. Má tu totiž pořád ty svoje krávy. Už je pozdě na nějaký přemejšlení a vzpomínání. Navíc si nemůžu vzpomenout vůbec na nic. Dokonce i to moje jméno je záhada. Nikde ani stopa po tom, že bych nějaký vůbec měl. No, dost polemiky, jdu si lehnout. 

 

Hub potřetí 

Ráno vstávám. Hlava bolí jak střep a to jsem včera ani nic nepil. Teda kromě toho teplýho piva, ze kterýho se mi zvedl kýbl, ale to už je za mnou. Z čeho to vařej? Zajímavá otázka. Vzpomínám, že bych se měl asi co nejrychlejš došourat do Hubu, protože tam mám nevyřešený resty. Slíbil jsem vedoucímu karavany, že dojdu ráno. Vydávám se tedy na cestu a během hodinky dorážím do města. Mám štěstí, zase jsem nepotkal ani nohu a hmyzáky. S trochu lepší náladou než včera přicházím k vedoucímu karavany. 

„Už tu na tebe čekáme. Kdybys přišel o půl hodiny pozdějš, už bys nás tu nenašel. Takže příště přijdeš včas, jinak máš prostě smůlu.“
„Omlouvám se. Nechtělo se mi utrácet za hotel, tak jsem se vrátil do svýho stanu pár kilometrů za městem.
„Dobrá, vzhledem k tomu, že jdeš s karavanou poprvé, dám ti menší nalejvárnu. Jako obránce budeš před karavanou a za ní budeš jako hlídka. Při obraně srážíme všechny vozy k sobě jako hradbu. Poskytuje nám to celkem dobrý krytí a můžeš celkem v klidu střílet. Takže ze sebe nedělej hrdinu a co nejrychlejš se padej schovat za vozy a krej se. Za každýho parchanta, kterýho sundáš, dostaneš pajsku navíc a jeho vybavení. No nekoukej na mě tak, to je zákon pustiny. Slabší umíraj a silnější se napakujou.“
„Díky za tu nalejvárnu. Kdy vyrážíme?“
„Už jsme měli bejt na cestě. Budeš vzadu, neznáš trasu.“ „Chlapi, vyrážíme“ zařve.  

První karavana, kterou doprovázím, se právě dává do pohybu. 

 

Karavana 

Jdeme už pár hodin a kotouč slunce šíleně smaží. Kdybych měl nějakej měřák, řekl bych, že je tak kolem padesáti stupňů. Kdo si myslí, že je v takovym počasí možný ujít víc, než třicet kiláků za den, šeredně se mýlí. Po prvních zhruba deseti kilometrech jsem měl dost. Musel jsem vybalit limonádu.

„Nechlemtej tu sladkou sračku, vem si vodu tady z vozu“, povídá mi vůdce karavany. 
„Tebe snad nikdo neučil, že po sladkým budeš mít ještě větší žízeň? Nech si to na večer k ohni. Dneska ujdeme ještě aspoň deset kiláků a pak se utáboříme. Tahouni to dneska ještě zvládnou, zejtra půjdeme kratší úsek, ať je nepředřeme.“
„Dobrá, díky“, povídám a jdu si k jednomu z vozů pro vodu. 

Byla vplastový, špinavý flašce, ale s tou žízní, co jsem měl, bych se klidně napil i z kaluže. Tedy, pokud bych nějakou vůbec našel. Ono jít takhle přes poušť bez vody je hodně o hubu. Mělo mě napadnout, že si mám obstarat nějakou vodu. S jídlem na tom taky nejsem nejlíp, ale jak se večer ukázalo, vůdce karavany myslel na všechno. Každej jsme dostali balíček s jídlem. Sušený maso není nijak skvělý, leguán mi přišel lepší, ale co. Darovanýmu koni na zuby nekoukej. Co je to vlastně ten kůň? Asi nějaký zvíře, který žilo ještě za dob před válkou. Pak se rozdělovaly hlídky. Dostal jsem tu nejhorší, tedy podle ostatních. Hlídkoval jsem přibližně dvě hodiny. Vzbudili mě ještě před svítáním, za což jsem nebyl zrovna rád, ale na druhou stranu jsem měl spoustu času na přemejšlení. Vyrazili jsme hned, jak jsme napojili zvířata. Taková brahmína sice dost vypije, ale když je třeba, hodně vydrží. Slyšel jsem i o dalších zvířatech, která se před válkou používala pro cesty na poušti. Chlapi u ohně večer mluvili o zvířatech s hrbem, který nemuselo pít klidně tejden, a přesto vydrželo cestu, kterou za ten tejden bez vody neujdete s brahmínou. Velbloud, nebo tak se to prej jmenovalo. To by se tady určitě hodilo. Kolem poledního jsme si dali kratší přestávku. Akorát tak na vych a napití a šlo se dál. Nikdo nemluvil, všichni byli napjatí, protože každou chvíli čekali nějakej přepad. No naštěstí nás napadla jen malá skupinka zmutovaných krys. Všechny, který nestihly utéct, skončily na našich podrážkách. Na takový malý srágory fakt není třeba vytahovat bouchačku. Náboje nejsou nejlevnější záležitost a nechci kupovat zbytečně další. On kdyby přišel nějakej přepad, rozhodně by se hodily. Večer proběhl úplně stejně, jako předešlej. Prostě jsme vyfasovali balíčky s jídlem, najedli se, poklábosili a šli spát. V noci bejvá chladno, takže jsem si dovolil vypít, aby mě nikdo neviděl, jedno pivko. Jenže mě viděl vůdce karavany a povídá:

„Hele, jestli se s tím chceš zašívat, tak nemusíš. Jen bych byl rád, abys nepil přes den.“
„No já to pivo přes den chlastat nemůžu, protože jak je teplý, tak se mi z něj dělá blbě.“
„To je jen dobře. Zejtra máme před sebou kritickou část cesty a nechci, aby byly stráže karavany na sračky. A vůbec, dej mi taky jedno pivko, rád si s tebou dám.“

Jedno sem mu teda věnoval. Báglík jsem měl už stejně poloprázdnej a tak mi tam lahve cinkaly o sebe. Povídal jsem si s vůdcem a tak nějak došlo na můj příběh. Povídal jsem mu tedy všechno od toho, jak jsem se probudil u Kennyho ve stanu, až víceméně po současnost.

„Teda je fakt blbý si nepamatovat ani vlastní jméno. A říkal jsi, že jsi našel holodisk s informacemi u nějakýho nájezdníka? Je fakt, že se kolem měst vyskytuje spoustu raiderů a podobný špíny, ale že by měli takovouhle technologii?“
Kenny říkal cosi o tom, že bych se měl vydat do Vault City, že mi tam prej pomůžou to dešifrovat, takže fakt nevím. Původně jsem chtěl jít s karavanou právě tam.“
„Do města tuhých prdelí? No tak to ti přeju příjemnou zábavu. Ale stále se mi nezdáš, že bys takovou cestu mohl ustát. Já chodím jen do NCR a zpět, karavany do Vault City má na starosti někdo jiný. Většinou se to bez jednoho dvou nájezdů neobejde a bejvaj docela tuhý, co jsem slyšel. Hodně lidí už na týhle štrece zařvalo, takže fakt dávej bacha.

Poděkoval jsem za pokec a šel si lehnout. Výborně, už jsem opět dostal poslední hlídku. Tentokrát jsem už nepřemýšlel, jen jsem se nudil a čuměl. Nic se samozřejmě nestalo a tak jsme po snídani pokračovali dál. Tentokrát už byli všichni tak napnutí, že by stačil sebemenší impuls a začali by tasit zbraně. Na poledne jsme si zase všichni dali krátkou přestávku na vychcá a napití a chystali se pokračovat. Jenže v tu chvíli, kdy jsem se shýbnul pro batoh, se ozval výstřel a jedna kulka mě minula jen o pár centimetrů. Ihned všichni vlezli za hradbu z vozů. Neváhal jsem ani vteřinu a doslova jsem za jeden skočil. Tohle nebyla žádná prdel. Střelec očividně věděl, co dělat, a chtěl zlikvidovat stráž. Přišlo dalších pár výstřelů, nejspíš naslepo. Ještě že tímhle dřevem, ze kterýho jsou vozy, jen tak kulka neprojde. Všichni měli už od začátku cesty svoje instrukce, tak se je jali plnit. Já, jako mladej a nezkušenej na první cestě, jsem se měl naučit, jak to opravdu chodí při cestě s karavanou a hlavně při její obraně. Chlapi s puškama se opírali o vozy a hledali cíle. Najednou se hlava jednoho vedle mě rozlítla na všechny strany. To už jsem měl ale chlapíčka se čiperkou na mušce a dvěma ranama jsem vyrovnal skóre. Po chvilce vyběhli zpoza šutrů dva další chlápci s pistolema a začali bezmyšlenkovitě střílet. Jednoho chlapce jsem si vzal na mušku a prostřelil jsem mu obě nohy. Ten už asi chodit nebude. Druhýho sejmul další týpek od nás loveckou puškou do hlavy. Ten, kterýmu jsem až do konce jeho mizernýho života znemožnil jinej pohyb, než na kryplkáře, se ještě s šíleným řevem pokoušel odplazit. Vylezl jsem z úkrytu a šel se na něj podívat. Kluk, mladší než já. Ztratil hodně krve a tak se slovama „promiň, chlapče“, tasím znovu mausera a pálím mu kulku do čela. Ne, že bych z toho měl radost.

„Dobrá práce, chlapi. Je mi líto Freda, byl to dobrej chlap. Ty, mladejvober si toho snajpra a toho kluka. O zbytek se postaráme my.“ 

Ne, že by se mi líbila kariéra obírače mrtvol. Jsem v podstatě dobrák a toho kluka mi bylo snad i líto. Ale oni začali, napadli nás a prohráli. Takovej je zákon pustiny. Silnější přežívá, slabší chcípá. A tak jsem si přišel k lepšímu. Sniperka byla v dobrým stavu a ta 10mm pistole, kterou jsem získal od mladýho i s dvaceti nábojema, taky nevypadá špatně. Chlapi mi říkali, že je lepší, než ten můj mauser. Asi to tak bude. Od chlápka se sniperkou jsem ještě sebral koženou zbroj. Není nejlehčí, ale zdá se, že toho určitě vydrží víc, než ta kožená bunda, kterou jsem našel v jeskyni u mrtvoly. Chlapec na sobě nic neměl, jen nějaký triko. Ani jedny boty mi nebyly, ale i tak jsem je vzal s sebou na prodej. Třeba za ně dostanu dobrou cenu, nebyly nijak poničený. 

 

NCR 

Do města jsme došli o pár dní později. Vedoucí karavany každýmu vyplatil po osmi stovkách a nabídl mi, že když s nima budu chtít jít zpět do Hubu, že mně rád přibere.  Byl jsem sice vděčný za jakoukoliv nabídku práce, ale moje plány byly odlišný. Chtěl jsem se co nejdřív dostat do toho Vault City, kde bych snad mohl získat pomoc s tím holodiskem. 

 

NCR je velký město, rozdělený na několik částí. Já se při svejch toulkách dostal jen do části zvaný Bazar, kde jsou obchody a stanoviště karavan. Tady jsem prodal kořist z nájezdníků a ponechal si jen 10mm pistoli a sniperku. Do  sice moc nábojů nebylo, ale zase jsem je tak nutně nepotřeboval. Co jsem potřeboval, byly zásoby a nějaký lepší brnění. To jsem si taky za pět stovek koupil od jednoho ze stánkařů. No brnění, ono šlo spíš o posvařovaný plechy ve tvaru brnění, který by měli ochránit důležitý orgány, ale na lepší kousek zbroje jsem zatím neměl, takže tohle bude muset pro začátek stačit. Koženou bundu jsem si prozatím nechal, kdyby mi v noci byla zima, brnění mně před ní neochrání. Chlápek měl na skladu i nějakej ten kevlar, ale účtoval si za něj až moc, tak jsem mu poděkoval za obchod, navlíkl ten železnej šrot na sebe a procházel se po tržišti dál. Je fajn mít něco, co ochrání před kulkama o něco líp. 

 

Po několika hodinách bloumání po tržišti a utracení většiny svejch zátek jsem vyrazil ke stanovišti karavan a ptal se, jestli náhodou nevyjíždí v blízký době nějaká karavana směr Vault City. Bylo mi řečeno, že za dva dny by se tu jedna taková měla objevit a tak jsem si šel hledat prozatímní ubytování.  

A znovu v pustině… 

Asi jste pochopili, že společnost více lidí mi dělá potíže, takže jsem se zase vytratil z města a šel si hledat místo, kde bych mohl přenocovat a kde mně nikdo nebude otravovat. Potřeboval jsem být se svýma myšlenkama sám. Vzpomínal jsem na minulost jen v záblescích a to, co jsem viděl, na co jsem si vzpomněl, mi nešlo na rozum. Nemá smysl to rozebírat, když nevím o co šlo. Možná by neuškodilo… 

 

Jak jsem tak přemejšlel, nevšimnul jsem si jedný podstatný věci. Byl jsem totiž od města dál, než jsem chtěl a slyšel jsem zvuky, který by v pustině bejt slyšet nejspíš neměli. Jo, myslíte si správně. Slyšel jsem totiž hlasy. Ale tentokrát to nebyly hlasy v mý hlavě, ale znělo to spíš jako hádka. Nevědomky jsem se tady připletl k někomu, kdo byl na někoho jinýho naštvanej. Hlasy vycházeli z jednoho domu, kterej nevypadal až zas tak marně a kterej bych s radostí obsadil, kdyby v něm už nějakej nájemník nebyl.  

 

Situace se ale vyřešila za . Hlasy utichli a pak byl slyšet jen výstřel. O co se kdo s kým hádal mi tak nějak uteklo. Já jen doufal, že ten, kdo vystřelil, se neobjeví venku. Bylo to ale přesně naopak, než bych si přál. Kolem mě proběhl z baráku nějakej stín a za ním mi kolem hlavy prosvištělo pár včelek. 

“Chyť toho zmrda”, křičí na mně ten střelec. “Okradl nás, chyť ho. Klidně ho sejmi, já už nemám střelivo”. Nebylo třeba mně pobízet, adrenalin mi z toho  šoku vyletěl na sto procent, tak jsem ze zad shodil sniperku a utíkajícímu zmrdovi vlepil kříž zaměřovače na hlavu. Vypálil jsem, a zasáhl.  Řekl jsem si, že tohle už nerozdejchá a šel jsem se podívat, koho jsem to vlastně sejmul. Týpek, mladší než já, ležící v kaluži krve. No a už tuhej. U sebe měl jenom nějaký cetky a vystřelovací kudlu. Zbraň jako zbraň, říkám si a zabavuju nůž, než mně někdo uvidí. Uvědomil jsem si, že jsem možná udělal chybu, když sem na toho mladýho šmejda vystřelil. Třeba to byl jeho syn a chlápek byl na něj prostě jenom nasranej, tak za ním párkrát vystřelil, jakože ať vypadne a nevrací se. Chlápek bez střeliva mně ale vyvedl z omylu. Ten utíkající zmetek opravdu nebyl jeho nezbenej synáček, ale nějakej zloděj, kterej patřil do nějaký lupičský bandy a přišel nájemníkům týhle barabizny vyhrožovat a okradl je o nějaký krámy. Pochopitelně šlo o věci, kterejch bych si normálně ani nevšimnul, takže jsem další ohledávání mrtvoly přenechal chlápkovi a chtěl jít dál hledat místo na spaní. 

 

“Počkej“, volá na mně chlápek. “Kdyby ses tu neobjevil, byl bych úplně na mizině. Tenhle a další šmejdi se tu kolem motaj každou chvíli a vždycky se snažej něco ukrást. Kdyby to zkusili ve městě, stráž by jim dala po hubě, nebo by je hodila do lochu, ale tady si musí každej poradit sám. Myslíš, že bys mi mohl pomoct to tady ohlídat?” povídá mi a já si tak říkám, že když už sem odprásknul jednoho parchanta, nebude problém si počkat na další.  

“Nemám problém ti pomoct. Zrovna jsem si hledal nějaký místo na spaní a náhodou jsem narazil na tvůj barák. Když si začal střílet, chtěl jsem se zdekovat, ale jak si na mně zařval, ať ho sejmu, nedalo mi to. Co s nima vůbec máš?” 

 

Chlápek mi tedy povykládal, jak se tady před pár měsícema usadil a jak ho sem ti šmejdi chodili navštěvovat s tím, že chtěj výpalný, jinak ho sejmou. No a když už jsem byl tady a začal s jeho odplatou, proč bych to neměl dotáhnout do konce a všechny ty sráče neodkráglovat? Byla to zajímavá příležitost, jak si zase přijít k nějakýmu vybavení, tak jsem na jeho prosbu reagoval s tím, že když mně nechá u sebe pár dní přespat, tak se o jeho problém postarám. Slíbil mi, že když to udělám, budu moct jeho dům využít kdy budu chtít a tak jsme se dohodli.  

 

První, co jsem udělal bylo, že jsem se ubytoval na nejlíp uhájitelným místě v domě. Z venku to sice vypadalo jako polorozbořená barabizna, ale uvnitř byla zachovalá místnost se stropem a zabedněnejma oknama, takže bylo jasný, proč se tu usadil i nynější majitel. Schovanej za hromadou plechů a s odjištěnou odstřelovací puškou a pistolí jsem se chystal na přepadení. Chlápek, jmenoval se Dan, odněkud vyhrabal starej uzi a svojí 10mm pistoli, takže jsme měli alespoň nějakou palebnou sílu. Docela jsme si věřili, ale když jsem spočítal naše náboje, optimismus mne pomalu přecházel. Do  odstřelovačky jich bylo asi dvacet, ale spočítal jsem si, že stačím vystřelit tak dvakrát, maximálně třikrát. S touhle flintou se totiž střílet na dálku přesně, ale pomalu. Na blízko je moc neohrabaná. Do desítky jsem měl dva zásobníky a ještě pár nábojů zašitejch po kapsách. Dan na tom byl o něco hůř, měl jeden zásobník v uzi a asi patnáctku dalších patron pro pistili. Ta uzina žere stejný střelivo, jako naše desítky pistole, ale je moc nenažraná. Dá se použít spíš k zastrašení. I když je pravda, že umí střílet i jednotlivejma ranama, takže je to taková větší pistole s třiceti nábojema. 

 

 

 Pokračování? To snad radši ani nechtějte! 😀

 

©2012 – 2019 Powerackovo doupě. Všechna práva vyhrazena!

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*


nineteen + 13 =